Provozní řád autobusového nádraží sice dovoluje přistavit autobus nejvýše 15 minut před jeho odjezdem, jenže řidiči VKJ mají nařízeno přistavovat autobus nejméně 30 minut před odjezdem. A proč?

Jak jsme si řekli, autobusy na Prahu odjíždějí z Plzně poměrně často, v ranní špičce jezdí Student Agency po 30 minutách a ostatní dopravci v prokladu souhrnem po 15 minutách. A i přes den jsou intervaly poměrně krátké. Mnoho lidí tak chodí na autobus naslepo – přijdou na zastávku a čekají, že něco pojede. Pokud na zastávce najdou bílý autobus s obrovskou cedulkou s červeným nápisem „PRAHA“ za předním sklem, nastoupí do něj, zaplatí jízdenku a nepátrají po tom, jestli třeba nějaká konkurence nejede dřív.

Obdobná situace je u Student Agency. Cestující přijde ke stánku s jízdenkami, dozví se, že spoj za 15 minut už je vyprodaný, další jede hodinu po něm a tam jsou ještě volná místa. Cestující tedy rezignovaně zakoupí jízdenku s tím, že tu hodinu ještě počká. Pokud ale u nástupiště pár metrů od stánku uvidí bílý autobus s obrovskou cedulkou „PRAHA“ za předním sklem, půjde se ještě napřed zeptat jeho řidiče, jestli náhodou nepojede dřív a jestli náhodou nemá volná místa.

Předčasné přistavování autobusů však s sebou přináší i stinnou stránku věci. Řidič tak přistavuje autobus k odjezdovému stání ihned po příjezdu do Plzně a kdyby se náhodou odvážil vzdálit třeba na WC nebo do bufetu pro jídlo, může během pár minut čekat telefon od majitele firmy (on zároveň pracuje jako řidič a dispečer, takže se objevuje naprosto nečekaně a nepravidelně na celé trase z Klatov do Prahy) a kázání typu: „No kde jste? Přistavte ten autobus? Hlad? Nezajímá! Měl jste si něco přinést z domova.“

Sestavíme jízdní řád tak, abychom jezdili v co nejkratším časovém odstupu před spojem konkurenčního dopravce. Našemu řidiči nařídíme, ať z výchozí zastávky odjíždí se zpožděním, aby tak cestující směřující na následující spoj stihli ještě ten náš. Řidič musí být dostatečně otrlý a nic nedbat na to, že mu dispečer autobusového nádraží nařizuje okamžitě odjet a vyhrožuje mu stížností jeho nadřízenému (Tedy tomu, který přece pozdní odjezd sám nařídil…), nesmí se nechat rozptylovat ani tím, že mu řidič následujícího autobusu z konkurenční společnosti kope do autobusu, tluče pěstí do okýnka, nadává do debilů, přirovnává jej k pohlavním orgánům a vyhrožuje ublížením na zdraví.

Pokud požaduje cestující jízdenku s cenou za 120 Kč z Prahy do Klatov, prodáme mu místo toho dvě studentské jízdenky (cena 2x 60 Kč). Cestujícímu je to jedno a firma dostane na každou z nich doplatek 20 Kč od státu jako krytí ztráty, protože plné jízdné Praha – Plzeň je za 80 Kč. A to se vyplatí, ne?

(Uvedený příklad je pouze orientační, ceník v papírové podobě jsem nikdy neviděl a nemohl jsem tedy podle něj vybrat reálný příklad. Předchozí případ tedy berte jako ukázku principu „Jak to funguje.“, ne jako konkrétní případ.)

Nejprve obecný úvod. Studenti mají již několik let možnost zakoupit si průkaz, který je opravňuje cestovat se slevou s libovolným dopravcem (vlak, autobus) na nejkratší trase z domova do školy a zpět. Dopravce pak vykáže, o kolik peněz přišel tím, že prodával jízdenky se slevou a ne za plné jízdné a stát mu pak tento rozdíl doplatí. Vedle toho poskytují někteří dopravci na dálkových nedotovaných linkách slevu držitelům studentského průkazu ISIC, poskytnutí této slevy nezávisí na tom, kde student bydlí a kde studuje. Jde o běžnou komerční nabídku, kterou se dopravce snaží přilákat zákazníky v duchu hesla „lepší obsazené sedadlo za 60 korun, než prázdné za 80“.

Pokud ovšem držitelům karty ISIC budeme prodávat běžné studentské jízdenky, stát nám rozdíl do plné ceny jízdenky doplatí. A to se vyplatí, ne?

Také zde existují možnosti, jak ušetřit. A rozhodně nejsou nezajímavé.

Každý autobus musí jednou ročně absolvovat STK a emise. A to stojí peníze. Za každý zaregistrovaný autobus se platí pojištění, a to nemalé. Ale co v případě, kdy je autobus momentálně nepojízdný a stojí jen tak v garážích. Není to škoda? A tak z něj sundáme obě SPZ, přišroubujeme je na jiný autobus bez zaplaceného povinného ručení nebo na autobus s propadlou STK a můžeme jet. Policie autobusy stejně nekontroluje a i kdyby – nálepky STK a emise na zadní poznávací značce jsou v pořádku. Co na tom, že patří na jiný autobus? Karosa jako Karosa, policisté rozdíl nepoznají. Ověřovat shodu výrobního čísla v dokladech a na voze určitě nebudou, beztak nejspíš ani nevědí, kde má autobus výrobní číslo. Podobné praktiky fungovaly již v minulosti, kdy byl vozový park tvořen většinou jen Karosami řady 700, ale setkat se s nimi můžeme i dnes. Běžné jsou záměny RZ mezi jednotlivými Karosami řady 900, setkat jsme se mohli i s RZ Mercedesu Integro na autobusu značky Setra a s RZ Mercedesu Intouro na Karose.